Mozek (encephalon) je řídící orgán nervové soustavy. Obvykle se tento pojem používá pouze u obratlovců, ale může být použit i u nervových center některých složitějších bezobratlých.

Mozek je u vyšších obratlovců uložen v dutině lebeční. Řídí a kontroluje tělesné funkce jako je činnost srdce, trávení, schopnost pohybu, řeči ale i samotného myšlení či vnímání emocí.

Mozek savců

Je uložen v lebeční dutině, ohraničen a chráněn kostmineurokrania (mozkovny). Společně s míchou tvoří centrální nervovou soustavu, je nadřazeným nervovým centrem. Mozek je chráněn soustavou plen, v lebeční dutině „plave“ v mozkomíšním moku, který je rozváděn soustavou mozkových komor.

Podle posledních výzkumů má lidský mozek při srovnání s počítačem výkon 38 petaflops (38 biliard operací za sekundu) a úložnou kapacitu 3 584 TB.^[1][2]

Neurony

Základním prvkem, z něhož se skládá stavba mozku, je nervová buňka či neuron. Lidský mozek je tvořen ze 100 miliard neuronů, které jsou jako všechny buňky organismu vymezeny membránou, avšak liší se svými velmi složitými tvary. Z centrálního buněčného těla, víceméně kulovitého, vycházejí výčnělky. „Standardní“ neuron má buněčné tělo 10 až 50 tisícinách milimetrů v průměru, z nějž vystupuje několik dendritů a jeden axon.

Každý dendrit se větví jako větev stromu, délka jedné z větví je přibližně jeden milimetr. Axon zůstává po většinu své délky stejný, až ve své konečné části se dělí na několik větvení, jež se přichytí na buněčném těle či na dendritu jiného neuronu.

Oblast kontaktu mezi větvením axonu a jiným neuronem se nazývá synapse. Jeden neuron vytváří synapse průměrně s 10 000 jinými neurony. V mozku člověka tedy existuje 100 miliard krát 10 000 synapsí, tedy asi milion miliard synapsí.

Každý neuron vysílá informace jiným neuronům svým axonem. Informace přechází z jednoho neuronu na druhý na úrovni synapsí. Synapse jsou velké přibližně jednu tisícinu milimetru. Jsou zavěšeny na buněčném těle a na dendritech, které sbírají informace. V závislosti na nich se buněčné tělo „rozhoduje“, zda vyslat informaci (nervový vzruch) neuronům, s nimiž je spojeno.

Členění centrální nervové soustavy

Centrální nervová soustava ' 1. CNS (Systema nervosum centrale") 2a. mozek (encephalon, cerebrum) 3a. přední mozek (prosencephalon) 4a. koncový mozek (telencephalon) 5a. neopallium  --> mozková kůra (neocortex) 5b. paleopallium --> čichový mozek (rhinencephalon, allocortex) 5c. archipallium --> čichový mozek (rhinencephalon, allocortex) 5d. bazální ganglia 4b. mezimozek (diencephalon) 5a. epithalamus 5b. thalamus 5c. metathalamus 5d. hypothalamus 5e. subthalamus 3b. střední mozek (mesencephalon) 4a. tektum (tectum) 4b. tegmentum 4c. pedunculi cerebri 3c. zadní mozek (rhombencephalon) 4a. metencephalon 5a. mozeček (cerebellum) 5b. Varolův most (pons Varoli) 4b. míšní mozek (myelencephalon) 5a. prodloužená mícha (medulla oblongata) 2b. páteřní mícha (medulla spinalis)

Části

Zadní mozek (rhombencephalon)

Zadní mozek je – s výjimkou evolučně mladšího mozečku – nejstarší částí mozku. Prodloužená mícha a Varolův most jsou součástí mozkového kmene, zodpovídají za udržení základních životních funkcí. Dále se dělí na:

• Míšní mozek (myelencephalon)
  • Prodloužená mícha (medulla oblongata) zajišťuje řízení činnosti srdce, cév, dýchacích pohybů, polykání, sání. V ní je IV. komora mozková a vystupuje z ní 7 párů hlavových nervů.
• Vlastní zadní mozek (metencephalon)
  • Mozeček (cerebellum) zajišťuje udržování rovnováhy a řízení přesnosti pohybů. Má dvě hemisféry propojené červem mozečkovým, obsahuje Purkyňovy buňky.
  • Varolův most (pons Varoli) kontroluje žlázy vylučující sliny a slzy, ovlivňuje také některé fáze spánku. Spojuje mozeček a koncový mozek. Vystupuje z něj V. hlavový nerv - nerv trojklaný.

Střední mozek (mesencephalon)

Střední mozek zajišťuje souhru očí a pohyb hlavy za zvukem. Procházejí jím zprávy ze zrakového a sluchového ústrojí. Je součástí mozkového kmene. Končí zde část zrakového a sluchového nervu, začínají zde okohybné nervy.

Přední mozek (prosencephalon)

Přední mozek se člení na pravou a levou mozkovou hemisféru, které tvoří největší část předního mozku. Na povrchu hemisfér je šedá hmota a mozková kůra, uvnitř hemisfér je bílá hmota.

Bílá hmota obsahuje podkorová nervová vlákna, která spolu tvoří komunikační síť mozku, ta spojují mozkovou kůru a korové oblasti s míchou.

Šedá hmota je látka obsahující těla nervových buněk, tvoří mozkovou a buněčnou kůru i podkorová jádra.

• Mezimozek (diencephalon) uložen blízko třetí mozkové komory se dělí na thalamus, hypothalamus, epithalamus a subthalamus. Je evolučně mladší část předního mozku, jeho součástí je thalamický mozek, kde se přepínají veškeré podněty z periferie. Thalamus je považován za centrum zodpovědné za emoce, pocit hladu, agrese, strachu. V jádrech thalamu začínají eferentní dráhy a končí aferentní dráhy. V horní části – epithalamu – se nachází žláza s vnitřní sekrecí - šišinka (epifýza), která prostřednictvím hormonu melatoninu ovlivňuje naše biorytmy. V dolní části se nachází podvěsek mozkový - hypofýza, žláza, která podléhá pouze podnětům z nervového systému a sama prostřednictvím svých hormonů ovlivňuje další žlázy s vnitřní sekrecí. Je to tedy místo, kde dochází k propojení nervového a hormonálního řízení.

• Koncový mozek (telencephalon) - je nejmladší a největší část mozku. Je rozdělen na dvě hemisféry. Na povrchu je kryt pláštěm (pallium), který je krytý kůrou (kortex), tvořenou šedou kůrou mozkovou, což jsou těla neuronů. Povrch mozku je zpravidla rozbrázděn závity, i když existují i savci se zcela hladkými hemisférami (krysa). Vnitřek je vyplněn bílou hmotou (vlákna neuronů) a okrsky šedé hmoty, které tvoří podkorová centra, tzv. bazální ganglia.

Nejstarší část koncového mozku tvoří čichový mozek, rhinencephalon. Struktura mozkové kůry čichových laloků je jednodušší. Součástí rhinencephalonu je ale i limbický systém mozku, centrum emocí. Koncový mozek zpracovává vnější podněty - čichové, chuťové, zrakové, sluchové. Řídí úmyslné pohyby a řeč, provádí myšlenkové činnosti, iniciuje podmíněné reflexy.

Mozkové komory

Mozkové komory vytvářejí látku zvanou mozkomíšní mok (sekrece mozkomíšního moku), což je ochranná vrstva, která mozek i míchu chrání před poraněním a infekcí. Komory se nacházejí v mozku a mozkovém kmeni, jsou celkem čtyři. Tři komory jsou uloženy v předním mozku, uvnitř každé hemisféry je jedna postranní komora, která je největší. Postranní komory se člení na tělo a tři rohy, přední roh, zadní roh a dolní roh. Mezi pravým thalamem a hypothalamem je třetí komora, která se směrem dozadu zužuje (do aquaeductus cerebri). V zadním mozku, pod mozečkem je čtvrtá komora, spojená s třetí komorou úzkým kanálkem (aquaeductus cerebri).

Mozkomíšní mok je produkován v cévní pleteni (plexus choroideus), plní ochranou funkci a nejspíš také zabraňuje infekci a jsou jím odplavovány zplodiny do žilního systému. Mozkomíšní mok má být čirá a bezbarvá tekutina; jeho zbarvení je příznakem nemoci.

 Mozkové hemisféry

U lidí došlo v této největší části mozku k velkému rozvoji, lidské hemisféry se tím odlišují od hemisfér jiných obratlovců. Hemisféry se dělí na pravou a na levou, odděluje je rýha (zvaná fissura longitudinalis cerebri). Dále se ještě rozdělují do čtyř laloků, které jsou pojmenovány podle lebečních kostí, které je překrývají.^[3]

• Frontální (čelní) lalok
• Parietální (temenní) lalok
• Temporální (spánkový) lalok
• Occipitální (týlní) lalok

Thalamus a hypothalamus

Thalamus přijímá senzorické signály kromě čichových. Je součástí mezimozku, nachází se v hloubi hemisféry a je tvořen párovými útvary šedé hmoty. Pravý a levý thalamus je spojen můstkem šedé hmoty. Thalamus se skládá ze souborů nervových buněk, které dostávají signály ze svých zdrojů, pak je díky svému spojení převedou do určité části mozkové kůry. Tak je například signál ze zrakového ústrojí (oka) thalamem převeden do příslušné korové oblasti. Thalamus se také zúčastňuje kontroly mimovolních funkcí včetně udržování vědomí.

Hypothalamus je základem pro regulaci tělesných funkcí a je uložen v hloubi mozku. Leží těsně za zkřížením zrakových nervů. I hypothalamus je složen z mnoha jader. Na jeho spodní ploše jsou útvary:

• Corpora mammillaria – dvě vyvýšeniny, které jsou součástí limbického systému.
• Stopka hypofýzy (Infundibulum) – dutá struktura, která hypothalamus spojuje se zadní částí hypofýzy (neurohypofýza).
• Tuber cinereum – vyvýšenina, která obklopuje bázi infundibula. Má šedomodrou barvu.

Reguluje další funkce:

• Hypofýza
• Autonomní nervový systém spojením s autonomními oblastmi v mozkovém kmeni ovlivňuje srdeční činnost a krevní tlak, kontrakce močového měchýře a střeva, tvorbu slin a potu.
• Přijímání potravy a tekutin
• Tělesná teplota – kontroluje teplotu krve.
• Kontrola emočního chování – podílí se na kontrole agrese, strachu a sexuálního chování.
• Kontrola spánkových cyklů – má vliv na denní kontrolu spánku a bdění.
• Paměť

Mozeček

Mozeček je uložen v zadní části mozku. Udržuje rovnováhu, vzpřímený postoj a koordinuje pohyby. Jeho činnost je zcela podvědomá, tedy o ní nevíme.

Mozeček má tři laloky:

• Lobus anterior
• Lobus posterior
• Lobus flocculonodularis

Cévní zásobování mozku

Mozek je artériemi zásoben okysličenou krví. Mozková tkáň potřebuje velké množství krve, asi 15-20% právě cirkulující. Deset sekund po přerušení přívodu krve do mozku dochází k jeho nevratnému poškození. Mozek zásobují dva páry tepen. Arteria vertebralis zásobuje mozkový kmen a mozeček. Mozkové žíly odvádějí krev do systému splavů (sinusů), odkud směřuje do srdce.

 Výživa mozku

V období vývoje mozku jsou pro jeho výživu důležité vitamíny B-komplexu, lecitin, jód, omega-3-mastné kyseliny a esenciálníaminokyseliny.

Nemoci mozku

• Infekční onemocnění – Zánět mozkových blan a mozku
• Degenerativní onemocnění mozku – Alzheimerova choroba (degenerativní onemocnění mozku – zánik některých mozkových buněk) a Parkinsonova choroba porucha pohybu způsobená změnami v distribuci důležitého mediátoruDopaminu
• Degenerativní onemocnění nervů – roztroušená skleróza (autoimunní postižení nervových obalů - (porucha koordinace pohybů, řeči), Amyotrofická laterální skleróza degenerace nervových kořenů s nejasnou příčinou (postupně se rozvíjející porucha koordinace pohybů až smrt na obrnu dýchacích svalů)
• Mozková mrtvice – poškození mozkové tkáně krvácením nebo nedokrvením; mezi její následky patří zejména trvalé poruchy pohyblivosti
• Migréna – porucha cévního zásobení způsobující intenzivní bolesti
• Epilepsie – porucha vzniku vzruchu v mozkové kůře vedoucí k specifickým záchvatům provázeným křečemi nebo ztrátou vědomí

Srdce

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Srdce (lat. cor nebo cardia - z řec. καρδία, kardia) je dutý svalovýorgánobratlovců i člověka, který svými pravidelnými stahy (kontrakcemi) zajišťuje oběh krve a tím i prokrvení organismu. Pracuje jako dvojité čerpadlo s ventily (chlopněmi), které nasává krev do předsíní a vytlačuje z pravé komory neokysličenou krev do plicní tepny (malý krevní oběh) a z levé komory okysličenou krev do aorty (hlavní krevní oběh).

Stavbou, funkcí a chorobami lidského srdce se zabývá kardiologie, srdeční choroby patří mezi nejčastější příčiny smrti, zejména v bohatých zemích. V České republice jsou nejčastější příčinou smrti a umírá na ně asi 50 % lidí.

Uložení srdce

U savců je srdce uloženo v středohrudí, tedy v hrudníku mezi plícemi, hrudní kostí (sternum) a bránicí. Zevně je kryto vazivovým obalem, osrdečníkem (perikard), což je duplikatura vnitřní povázky hrudní dutiny, pokrývající prakticky celé srdce. Uvnitř perikardu je tenká dvojitá membrána. V tomto úzkém dvojitém vaku je perokardální prostor. Je v něm malá vrstva tekutiny, která chrání srdce před třením a nárazy. Uvnitř je srdce vystláno další vrstvou – endokardem, který celé srdce hydraulicky utěsňuje.

Mezi endokardem a perikardem je vlastní zdroj síly srdce – myokard. Je tvořen příčně pruhovaným svalstvem, které není ovlivňováno vůlí. Stěny síní mají méně svaloviny než stěny komor, protože vykonávají menší činnost.

Ve středohrudí je srdce fixováno hlavně pomocí velkých cév, které vycházejí z jeho základny, tedy hlavně obloukem aorty, plicním kmenem a plicními žilami. Kromě toho z perikardu vychází vaz, který spojuje srdce s hrudní kostí (lig. sternopericardiacum), tak je tomu u člověka, kopytníků a velkých plemen psů. U malých zvířat (kočky, malí psi) je srdce spojeno vazem s bránicí (lig. phrenicopericardiacum).

U člověka se srdce nachází asi ze 2/3 vlevo, u zvířat je srdce více uprostřed, např. u psa je srdce vlevo ze 4/7, u skotu a u koně jsou vlevo 3/5 srdce. („Vlevo“ a „vpravo“ nikoli z hlediska pozorovatele, nýbrž nositele srdce.)

Popis srdce

Srdce má tvar kužele, jehož hrot (apex) směřuje doleva a dolů. Srdeční základna je místo, kam ústí cévy vstupující a vystupující do srdce, podkladem hrotu je hlavně levá komora. Levá plocha srdce je přivrácená k hrudní kosti a k žebrům (facies sternocostalis), pravá plocha srdce je přivrácená k bránici (facies diaphragmatica).

Ve veterinární anatomii se plocha srdce směřující k levému boku nazývá strana oušková (facies auricularis), pravá plocha srdce je pak plocha předsíňová (facies atrialis).

Srdce savců je uvnitř rozděleno na 4 samostatné dutiny. Přepážky mezi dutinami jsou zevně naznačeny mělkými zářezy na povrchu srdce. Srdce je, zejména v oblasti základny, obaleno funkčním tukem, který vyrovnává nerovnosti srdečního povrchu a umožňuje tak jeho klouzání v dutině osrdečníku.

Dutiny srdce

Krev při průchodu srdcem protéká dutinami, které jsou navzájem odděleny chlopněmi, zabraňujícími zpětnému toku krve. Náraz krve na uzavřené chlopně při systole slyšíme jako srdeční ozvy.

Neokysličená krev je do srdce přiváděna dutými žilami (venae cavae), ty jsou dvě: horní, která přivádí krev z horní části těla, a dolní. Duté žíly se před srdcem slévají v žilném splavu (sinus venarum cavarum).

Pravá předsíň

Z žilného splavu krev odtéká do pravé předsíně (lat. atrium dextrum). Pravá předsíň tvoří pravou polovinu srdeční základny. Má relativně tenkou svalovou stěnu, neboť odvádí menší část práce než levá polovina, a vybíhá na povrch srdce v jakýsi svalový vak, který se nazývá ouško (auricula).

Vnitřní plocha síní není hladká, vybíhá ve svalové trámce. V přepážce mezi pravou a levou síní je místo se zúženou stěnou, pozůstatek po propojení síní u plodu, který má nevzdušné plíce. Po porodu se zpravidla rychle uzavírá, jestliže se tak nestane, je nutno otvor uzavřít chirurgicky. Řadí se mezi lehčí srdeční vady (foramen ovale).

Pravá předsíň je oddělena od pravé komory (ventricula dextra) předsíňokomorovou přepážkou, ve které je otvor opatřený trojcípou chlopní (valva atrioventricularis dextra, tricuspidalis).

Trojcípá (tricuspidální) chlopeň střeží vstup do pravé komory a zajišťuje, aby se při stahu (systole) krev z komory nemohla vracet zpět do předsíně. Má tři cípy, proto název trojcípá. Pracuje jednoduchým způsobem, stejně jako chlopeň mitrální v levé komoře. Svalové napětí při stahu (kontrakci) vytváří v komorách tlak, který stlačuje chlopenné cípy k sobě a vytváří tak těsný uzávěr.

Pravá komora

Pravá komora leží pod pravou předsíní, nedosahuje ale až do srdečního hrotu. Má tenčí stěnu než levá komora, ale silnější než je stěna předsíní. U člověka je stěna asi 0,5 cm tlustá. Uvnitř komory myokard vybíhá do prostoru a tvoří bradavkovité svaly, na které se upínají šlašinky, vazivové struny rozepjaté mezi stěnou komory a cípy trojcípé chlopně. Šlašinky zabraňují vyvrácení chlopně při stahu komory.

Pravá komora vyúsťuje do plicního kmene, otvor uzavírá poloměsíčitou (semilunární) chlopní (valva trunci pulmonalis). Tato chlopeň dostala své jméno podle podobnosti s půlměsícem a tvoří jakési kapsy. Plicní chlopeň dovoluje krvi protékat z pravé komory do hlavní tepny plicního oběhu (plicnice). Při kontrakci komor se dostává neokysličená krev přes plicní chlopeň do plicnice a do plic.

Levá předsíň

Z plic přitéká okysličená krev plicními žilami do levé předsíně. Levá předsíň (lat. atrium sinistre) tvoří levou polovinu srdeční základny. Stejně jako pravá předsíň má tenkou svalovou stěnu a vybíhá na povrch srdce jako ouško.

V předsíňokomorové přepážce je otvor opatřený dvojcípou chlopní, která se také nazývá chlopeň mitrální (valva atrioventricularis sinistra, bicuspidalis, mitralis) pro podobnost s tvarem biskupské mitry. Pracuje souběžně a stejným způsobem jako atriventriokulární chlopeň v pravém srdci.

Levá komora

Levá komora (lat. ventriculum sinistre) má ze všech srdečních dutin nejtlustší stěnu, u člověka je až 1,5 cm tlustá. Zasahuje až do srdečního hrotu. Uvnitř jsou bradavkovité svaly, na které se upínají šlašinky, a srdeční struny, které jsou součástí převodního systému srdečního.

Stahem levé komory je krev vypuzována do aorty, otvor uzavírá aortální chlopeň (valva aortae). Aortální chlopeň pracuje stejně a ve stejném rytmu jako chlopeň plicní. Při kontrakci komor se dostává okysličená krev přes aortální chlopeň do hlavního tělního oběhu.

Typický zvuk srdeční činnosti „lub-dub“ způsobuje střídání fází systoly a diastoly. Systola je fáze, kdy krev tryská ze srdečních komor do tepen. Relaxační fáze, kdy srdce odpočívá a plní se krví, se nazývá diastola. Síně začínají svůj stah odshora, což připomíná ždímání. Síně musí krev dopravit do komor pod nimi.

Stavba srdeční stěny

Na povrchu je srdce kryto perikardem, vazivovou blankou, ve které probíhají tepny a žíly, obsahuje také tukovou tkáň.

Nejsilnější část stěny je myokard, který je tvořen srdeční svalovinou. V síních je dvouvrstevný, ve stěnách komor je trojvrstevný. Vlákna srdečního svalu jsou složitě propletena a tvoří architektoniku srdečního svalu.

Vnitřní stěna, obrácená do srdečních dutin, se nazývá endokard. Je to vazivová blanka, směrem do dutin pokryta endotelem, tedy výstelkou cév. Mezi endokardem a myokardem probíhají Purkyňova vlákna, součást převodního systému srdečního.

Srdeční skelet

Mohlo by se zdát, že se všechny chlopně nacházejí v jedné rovině v úrovni srdeční báze. Preparace srdeční stěny však ukáže, že čtyři vazivové prstence chlopní (anuli fibrosi), které tvoří základní část srdečního skeletu, tvoří vzájemně nakloněné roviny. Jednu rovinu tvoří prstence trojcípé a dvojcípé chlopně. Další rovinu odkloněnou dopředu doprava tvoří prstenec aorty. A nakonec třetí zaujímá nejvíce vzadu vlevo odkloněná rovina prstence chlopní plicních tepen malého srdečního oběhu. Okraje otvorů, které prstence uzavírají, jsou vyztužené vazivovými pruhy, stejně tak i srdeční stěna je zesílena vazivem. U skotu a některých jiných savců dokonce vazivo osifikuje a vznikají skutečné kosti trojúhelníkového tvaru (ossa cordis). Také u člověka mohou srdeční vaziva vzácně kalcifikovat.

Nutritivní oběh srdce

I srdeční sval potřebuje kyslík a živiny k tomu, aby mohl pracovat. Srdce ale nemůže přijímat živiny z velkého množství krve, která protéká srdcem. Rychlost toku i vnitřní tlak je příliš vysoký a mohl by potrhat jemnou síť kapilár. Proto je srdce zásobováno zvenku. Z aorty, těsně nad aortální chlopní – otvorem ne větším než brčko na pití – odstupují dvě věnčité (koronární) tepny, které zajišťují vlastní zásobování srdce. Vytvářejí jemnou krajkovou síť, která obkružuje celé srdce a svým tvarem připomíná věnec. Odtud pochází název věnčité tepny.

Věnčité tepny jsou dvě – pravá a levá – a jsou to jediné tepny, které vystupují ze vzestupné aorty hned za srdcem. Protože při systole je tlak v aortě příliš velký, jsou to také jediné tepny, které se plní při diastole. Levá věnčitá tepna se dělí na levou sestupnou větev, která vede krev k oběma komorám, a na ramus circumflexus, který se otáčí dozadu a zásobuje krví levou komoru a síň. Zrcadlově je obrazem koronárních tepen systém srdečních žil. Ty mají za úkol odvádět krev ze srdečního svalu zpět. Tyto žíly jdou paralelně a vyprazdňují se do pravé síně.

Jedná se o terminální arterie, to znamená, že netvoří žádné spojky s ostatními tepnami a pokud dojde k ucpání tepny, okrsek tkáně, který tato tepna zásobuje, již nedostává živiny ani kyslík a odumře (ischemie).

Ischemická choroba srdeční je stav, kdy zúžená věnčitá tepna nezvládá dostatečně zásobovat srdeční sval. Při úplném uzávěru tepny dojde k infarktu myokardu. Je to velmi vážný stav, který může vyústit až do srdeční zástavy. Jakmile dojde k odumření srdeční svaloviny, je to nevratný stav, protože srdce se dokáže hojit jen vazivovou jizvou.

Velikost srdce a jeho uložení

U dospělého člověka je srdce asi 12 cm dlouhé a 8-9 cm široké. Hmotnost srdce se liší podle pohlaví, u muže se pohybuje kolem 280-340 g, u žen kolem 230-280 gramů. Průměrné srdce udělá okolo 100 000 úderů každý den.^[1]

Srdeční základna leží pod pátým až sedmým hrudním obratlem, hrot zasahuje do pátého mezižebří.

 

U domácích savců

druh živočicha	hmotnost v %	basis cordis	apex cordis
pes	0,7 %	3.-6. žebro	7. žebro
prase - ROUS	0,2-0,4 %	3.-6. žebro	3.-6. žebro
skot	0,5 %	3. žebro	6. žebro
kůň	1,5 %	3. žebro	6. žebro

Práce srdce

Srdeční cyklus se rozpadá do dvou hlavních fází:

• Systola je koordinovaný stah srdeční svaloviny síní nebo komor
• Diastola je uvolnění (relaxace) srdečního svalu

Při diastole síní (za současné systoly komor) přitéká do pravé síně oběma dutými žilami krev z velkého tělního oběhu, zatímco do levé síně přitéká krev z plicních žil. Následuje systola obou síní (současně s diastolou obou komor), při které je krev ze síní vypuzena do komor. Aby nedocházelo ke zpětnému toku krve z komor do síní, je mezi pravou síní a komorou trojcípá chlopeň a mezi levou síní a komorou chlopeň dvojcípá (viz výše). Tyto chlopně se při následné systole komor uzavřou a krev z komor je tak vypuzena do plicního kmene a do aorty. Zpětnému toku krve do komor brání poloměsíčité chlopně uzavírající jak plicní kmen tak aortu.

Rozlišujeme dvě fáze systoly:

• izovolumická kontrakce - roste tlak, objem se nemění
• ejekční fáze - objem se zmenšuje, tlak se nemění

Stejně tak rozlišujeme dvě fáze diastoly:

• izovolumická relaxace - tlak klesá, objem se nemění
• plnicí fáze - objem komor roste, tlak se nemění

Každou systolou je tak ze srdce vypuzeno průměrně asi 70 ml krve. Množství krve, které jedna komora přečerpá za minutu, se nazývá minutový srdeční výdej.

Minutový výdej = tepový objem × srdeční frekvence

U člověka v klidu je srdeční frekvence 70-80 stahů za minutu. Klidový minutový srdeční výdej je tedy 5-6 l/min, což zhruba odpovídá celkovému množství krve v těle. V případě potřeby se ale dokáže zvýšit více než pětkrát, a to hlavě zrychlením srdeční frekvence. Za celý život člověka udělá srdce zhruba 2,5 miliardy stahů.

Proudění krve v krevním řečišti se řídí tlakovým spádem, tj. hnací silou oběhu krve jsou tlakové rozdíly mezi tepennou a žilní částí oběhové soustavy. Velikost krevního tlaku je v jednotlivých částech oběhové soustavy dána jednak činností srdce a jednak odporem cesty, který klesá s druhou mocninou poloměru a roste s délkou cévy. Proto směrem od srdce krevní tlak klesá, za současného poklesu rychlosti proudění krve. Zpomalení toku krve ve vlásečnicích je velmi důležité, protože zde probíhá vlastní předávání živin a kyslíku tkáním a odvádění produktů metabolismu.

Řízení srdeční činnosti

Srdce je do jisté míry autonomní orgán, podněty ke kontrakci myokardu vznikají přímo ve vlastní svalovině, a to v modifikovaných kardiomyocytech tvořících převodní soustavu srdeční. Této vlastnosti se říká automacie.

Na rozdíl od kosterního svalu se membránový potenciál po depolarizaci nevrací rychle zpět na původní hodnotu, ale zůstává po asi 200-350 ms ve fázi plató, kdy je membránový potenciál kladný a buňka nereaguje na další vzruch. Teprve pak dojde k repolarizaci a buňka je schopna další kontrakce. Proto nemůže v srdeční svalovině dojít k tetanické křeči. Kvůli délce fáze plató také maximální tepová frekvence nemůže překročit 200 - 210 tepů za minutu.

Převodní systém srdeční

Na membránách buněk převodního systému se neustále spontánně mění membránový potenciál. Po dosažení spouštěcí úrovně (spontánní diastolická repolarizace) vzniká akční potenciál, který se šíří do pracovního myokardu a způsobí jeho kontrakci. Po skončení akčního potenciálu se na membránách opět začne tvořit nový akční potenciál. Buňky samotné jsou tedy zdroj vzruchů. Akční potenciály vznikají pravidelně a jsou příčinou rytmické práce srdce.

Hlavním zdrojem vzruchů u savců je sinoatriální uzel (SA uzel), shluk buňek převodního systému srdečního ve stěně pravé předsíně blízko žilního splavu. Tady je spontánní depolarizace nejrychlejší, SA uzel proto generuje vzruchy i pro ostatní části převodního systému. Rytmus srdečních frekvencí určuje SA uzel na počet 70 tepů za minutu. Sám uzel je regulován pokyny z autonomního kardioregulačního centra v mozkovém kmeni. Centrum řízení srdeční činnosti je umístěno v prodloužené míše. Za určitých okolností ale může vzruch vznikat i jinde, což se projeví změnou frekvence tvorby vzruchů.

V přepážce mezi síněmi a komorami je atrioventrikulární uzel (AV uzel). Za běžných okolností pouze převádí vzruch z SA uzlu, může ale generovat vzruch pro celé srdce.

Z AV uzlu vychází Hissův svazek, který se v mezikomorové přepážce rozdělí na dvě Tawarova raménka, pravé a levé. Každé raménko míří k pracovnímu myokardu komor, kde se větví na Purkyňova vlákna, která probíhají pod endokardem a šíří vzruch do stěny komor.

V SA uzlu a AV uzlu je rychlost šíření vzruchu 0,02-0,1 m/s, ve zbytku převodního systému se vzruch šíří rychlostí až 4 m/s. Mezi buňkami pracovního myokardu je šíření vzruchu pomalejší, do 1 m/s. U zdravého srdce je směr šíření vzruchů v určitém okamžiku vždy stejný. Výsledné vektory vzruchu můžeme snímat pomocí EKG.

Řízení srdeční frekvence

Nervové řízení

Nejvýznamnější řízení frekvence je řízení nervové, pomocí autonomních nervů. Sinoatriální uzel je pod tonickým vlivem vegetativního nervového systému, který tak ovlivňuje rychlost tvorby vzruchů.

Parasympatická nervová vlákna, nn. retardantes, pocházejí z bloudivého nervu. Působí na srdeční činnost zpomalením srdeční frekvence, snížením síly kontrakce a snížením vzrušivosti myokardu. Účinek parasympatiku na srdeční sval je zprostředkován mediátorem acetylcholinem, receptory v srdeční tkáni mohou být zablokovány atropinem (proto atropin zvyšuje srdeční frekvenci).

Sympatická nervová vlákna, nn. accelerantes, pocházejí z hrudních sympatických ganglií. Působí na srdeční činnost zrychlením srdeční frekvence, zvýšením síly kontrakce a zvýšením vzrušivosti myokardu. Mediátorem sympatiku je noradrenalin.

Baroreceptorové reflexy

V oblouku aorty se nacházejí baroreceptory, které snímají tlak krve. Při zvýšení tlaku krve je utlumen sympatikus, srdeční frekvence se sníží a tlak krve poklesne.

Humorální řízení

Katecholaminy, tedy adrenalin a noradrenalin, mají na srdce stejný účinek jako sympatikus. Naopak acetylcholin působí na srdce jako parasympatikus.

Glukagon zrychluje srdeční frekvenci a zvyšuje sílu kontrakcí, inzulín také zrychluje srdeční činnost. Progesteron naopak srdeční frekvenci zpomaluje.

 

Srdce jako endokrinní žláza

Srdce produkuje hormon, atriový natriuretický peptid, který má vliv na krevní cévy, ledviny a nadledviny a podílí se na regulaci krevního tlaku a krevního objemu.

Vývoj srdce

Srdce je jeden z prvních orgánů, které se u plodu začnou vyvíjet. Začíná bít zhruba pět týdnů po poslední normální menstruaci a jeho tep se zpočátku plynule zrychluje až na hodnoty kolem 280 tepů za minutu v 7. až 9. týdnu, načež frekvence opět klesá až na 150 tepů v 15. týdnu. Po porodu se funkce srdce prudce změní, když se dítě odpojí od matčina krevního oběhu a začne dýchat.

Srdce u různých živočichů

Srdeční frekvence

Čím menší živočich, tím je srdeční frekvence rychlejší. U mláďat bije srdce rychleji než u dospělých jedinců. Srdeční frekvence plejtvákovce je asi 9 úderů za minutu, slona 25 stahů za minutu, u člověka je to 70 stahů za minutu. Vrabec má tepovou frekvenci 500 stahů za minutu, rejsek 600 stahů za minutu, letící kolibřík dokonce 1200 stahů za minutu.

Srdce ptáků

Stejně jako u savců je srdce ptáků čtyřkomorové, s dokonale oddělenými dutinami. Vzhledem k velikosti těla je velké, leží v tělní dutině na hrudní kosti mezi plícemi a žaludkem.

Srdce ostatních obratlovců

Nejjednodušší srdce mají ryby a paryby; funguje jako čerpadlo, které žene krev směrem k žábrám, kde je okysličována a pak rozváděna po těle, aniž by se vracela zpět do srdce. Tvoří je jedna síň, kam přitéká neokysličená krev, a jedna komora, která vypuzuje krev do žáber.

U dospělých obojživelníků dochází k rozdělení síní, srdce má tedy jednu komoru a dvě předsíně. Vzniká primitivní velký a malý krevní oběh, ale dochází k míšení okysličené a neokysličené krve.

U plazů se začíná objevovat náznak mezikomorové přepážky, u krokodýlů je již kompletní, srdce je tedy čtyřkomorové stejně jako u savců a ptáků a už nedochází k míšení krve.

Srdce bezobratlých

U bezobratlých zastává funkci primitivního srdce většinou rozšířený pulsující úsek cévy, který funguje jako peristaltické čerpadlo. Cirkulace tělních tekutin (hemolymfy, krve) je zajištěna peristaltickými stahy hladké svaloviny pulsující cévy.

Technické analogie srdce

Hledáme-li technické analogie srdce a potažmo celé oběhové soustavy, musíme na prvním místě jmenovat ty nejdokonalejší - umělé srdce a funkční podpory srdce (kardiostimulátory). V lékařství jsou také úspěšně používány nejrůznější implantáty, jako např. umělé cévy či srdeční chlopně. Z technického hlediska představuje jistou funkční analogii srdce také např. jednoduchá pumpa, jejíž zpětné ventily plní stejnou funkci jako u srdce chlopně, i když je zřejmé, že pumpa nebyla zkonstruována na základě studia funkce srdce a jeho chlopní. Jistou, i když velmi vzdálenou, analogii celé oběhové soustavy představují také hydraulické a pneumatické systémy, používané např. v robotice. Ty používají jako ústřední jednotku hydraulický či pneumatický motor, jehož funkce by se dala přirovnat k funkci srdce, a dále pak soustavu rozvodných hadic, která by snesla srovnání s cévní soustavou.

Choroby srdce

Podrobnější informace naleznete v článku srdeční choroby.

• Ischemická choroba srdeční
• Infarkt myokardu
• Chlopenní vady
• Infekční endokarditida
• Srdeční arytmie
• Vrozené srdeční vady

Srdce v přeneseném významu

Srdce se ale v hovorové i technické mluvě užívá v mnoha přenesených i naprosto konkrétních významech:

• Srdce je všeobecně symbolemlásky, náklonnosti i přátelství (viz rčení láska sídlí v srdci aneb láska prochází srdcem či nechal u ní své srdce apod.).
• Symbol srdce může sloužit jako ozdoba či upomínka na nějakou osobu (třeba perníkové či jiné ozdobné srdce, srdíčko).
• Může však být také symbolem odvahy a energie: bojovat srdcem nebo srdnatě přeneseně znamená odvážný čin, do kterého člověk vložil svoji veškerou fyzickou a psychickou energii (viz rčení nechali v něm kus srdce).
• "Srdeční záležitost" se obvykle týká mimořádně blízké osoby či zvláště milé věci (záležitosti, události, předmětu, vlastnosti, vztahu apod.) pro nějakou konkrétní osobu
• "Nepokojné srdce" prý mívají osoby neklidné, těkavé, nestálé, hyperaktivní apod.
• “Srdce“ může označovat tu nejdůležitější, centrální část nějakého většího technického či společenského systému (viz termín "srdce stroje", "srdce elektrárny", "srdce Evropy" apod.)
• Srdce zvonu je volně zavěšené závaží, které „bije“ do zvonu (srovnej rčení má srdce jako zvon)
• Srdce je také červená barva v karetních hrách.

Žaludek

Žaludek
Trávicí soustava člověka: žaludek znázorněn růžově
Průřez žaludkem člověka
latinsky	ventriculus
Gray's	subject #247 1161

Žaludek (řecky: gaster nebo stomachos; latinsky: ventriculus) je vakovitý, dutý orgán, který je součástí trávicí soustavy a jehož funkcí je mechanický (peristaltika) a chemický (enzymatická úprava) rozklad tráveniny. Dále zpracování, smíšení a promíchání potravy před jejím přesunem do střeva.

Stavba žaludku se může u různých druhů podstatně lišit. Rozeznáváme žaludky jednokomorové a vícekomorové, kde jsou vytvořeny předžaludky, jako například u skotu. Podle typu sliznice uvnitř samotného žaludku rozlišujeme žaludek jednoduchý a složitý. Složitý žaludek, jaký mají kůň nebo prase, má uvnitř dva typy sliznice – žláznatou a bezžláznatou. Jednoduchý žaludek masožravců a člověka je vyplněn pouze žláznatou sliznicí. Lidský žaludek je tedy jednokomorový jednoduchý žaludek.

Obecně lze říci, že býložravci mají mnohem složitější žaludek (vůbec celou trávicí soustavu) než masožravci.

Žaludek člověka

Lidský žaludek je rozšířená část trávicí trubice, která navazuje na jícen a z druhé strany z něj vychází dvanáctník. Jedná se o svalový vak uložený v dutině břišní pod levou klenbou brániční mezi slezinou a játry. Jeho tvar a velikost se mění v souvislosti s jeho naplněním a polohou těla. Obecně však má tvar zahnutého vaku s levým konvexním a pravým konkávním okrajem (zakřivením) :

• curvatura major – zakřivení levého okraje, vyklenuté doleva dolů
• curvatura minor – zakřivení pravého okraje, obrácené konkavitou doprava nahoru
• cardiea (česlo) – vústění jícnu shora do žaludku při curvatura minor
• pylorus (vrátník) – zúžené místo, navazuje na žaludek dvanáctník

Hlavní funkcí žaludku je trávení. Protože obsahuje chlorovodík, chrání povrch žaludku alkalický hlen, takže tráví potravu, aniž tráví sám sebe. Objem žaludku u průměrného člověka je jeden až dva litry a dosahuje velikosti mezi 25 až 30 cm.^[1]

Části žaludku

Tři hlavní části žaludku a jejich útvary :

1. fundus gastricus (ventriculi) – kraniální, nejširší úsek, obsahuje bublinu z potravy
   1. pars cardiaca – při vyústění jícnu, vpravo od fundu při malé kurvatuře
   2. ostium cardiacum (kardie) – vlastní vústění jícnu, gastroesofageální junkce
   3. incisura cardiaca – zářez mezi kardií a fundem
2. corpus gastricum (ventriculi) – tělo žaludku
   1. canalis gastricus – dutina těla žaludku
   2. incisura angularis – zlom v zakřivení curvatura minor na hranici fundu a pyloru (dobře patrný na rentgenu)
3. pars pylorica – distální úsek, nejužší, přechází v duodenum
   1. antrum pyloricum – začátek pars pylorica při incisura angularis
   2. canalis pyloricus – pokračování antra do vlastního vrátníku, dlouhý 2-3 cm
   3. pylorus (vrátník) – místo přechodu žaludku v duodenum
   4. ostium pyloricum – vlastní (uzavíratelné) vústění žaludku do duodena

Prázdný nebo méně naplněný žaludek je předozadně zploštělý a rozeznává se na něm :

1. přední stěna (paries anterior)
2. zadní stěna (paries posterior)

Funkční úseky rozeznávané na živém žaludku :

1. pars digestoria – sestupný úsek, od kardie a fundu po incisura angularis, zahrnuje fundus a corpus, incisura major – vkleslina při curvatura major, odděluje na živém fundus a corpus
2. pars egestoria – vzestupný úsek, od incisura angularis doprava vzhůru k pyloru (odpovídá pars pylorica), 2 části (odděleny sulcus intermedius): sinus žaludeční (odpovídá antrum pyloricum) a canalis pyloricus

V rentgenovém zobrazení se fundus označuje jako fornix gastricus. Peristaltika žaludku probíhá ve čtyřech současných vlnách, největší je stah v sulcus intermedius.

Jícen ústí do žaludku v části žaludku zvaném kardie. Sliznice tvoří záhyby a řasy, ohraničená políčka (areae gastricae) a jamky (foveolae gastricae), kam ústí žlázy produkující alkalický hlen mucin, který ji chrání před poškozením žaludečními šťávami.

Na dně žaludku (lat. fundus) se kromě žlázek vylučujících mucin objevují i žlázy (gll. fundales) vylučují kyselinu chlorovodíkovou (HCl), která zvyšuje kyselost šťáv podle množství přijmuté potravy, pepsin a ureázu (trávicí enzymy).

Výstup žaludku do dvanáctníku se nazývá vrátník (lat. pylorus) a k jeho uzavření slouží silný svěrač (musculus sphincter pylori).

Stavba stěny žaludku

Sliznice žaludku je silná, tmavě růžová, v prázdném žaludku složena v nepravidelné řasy, mezi řasami ústí žlázy žaludečních šťáv. Je krytá jednovrstvým epitelem, na povrchu je vrstva hlenu, která chrání před natrávením. Podslizniční vazivo je spíše řídké s elastickými vlákny, tukovými buňkami, cévními a nervovými pletenci. Mimoto je ve stěně také hladká svalovina, která je nejsilnější v pyloru.

Žaludeční stěna se tedy skládá ze čtyř částí:

1. sliznice – s množstvím žaludečních žlázek
2. podslizniční vazivo
3. svalová vrstva
4. serózní povlak

Sliznice žaludku

Sliznice žaludku je u živého člověka oranžově červená, u mrtvého pak bledá a natrávená. Na jejím povrchu se nachází ochranný len. Na sliznici rozlišujeme řasy sliznice (plicae gastricae), podélné řasy a Waldeyrovu cestu (sulcus salivarius). Její povrch se člení na:

• žaludeční políčka (areae gastricae) – políčka o rozměru 2–6 mm oddělená vkleslinami
• žaludeční jamky (foveolae gastricae) – hluboké krypty vystlané povrchovým epitelem sliznice, do jejich dna ústí žaludeční žlázy (2-7 ks)
• žaludeční žlázy (glandulae gastricae) – kolmé k povrchu sliznice, od dna jamek formou tubulózních žláz do slizničního vaziva až k lamina muscularis mucosae

Žaludeční žlázy dále rozdělujeme na:

1. Žlázy při kardii – tubulózní, jednoduché či málo větvené, buňky produkují řidší hlen – obsahuje lysozym
2. Žlázy fundu a těla žaludku – jednoduché, tubulózní, části : baze, vlastní žláza, krček, isthmus, žaludeční jamka, ve žlázách fundu 6 druhů bb. :
   1. hlenové buňky isthmu – hlen neutrální reakce
   2. hlenové buňky krčku – hlen kyselé reakce (glykosaminoglykany)
   3. nediferencované buňky – nahrazují hlenové buňky isthmu a krčku, povrchové buňky v žaludeční jamce
   4. hlavní buňky – lipázy, pepsin (produkován jako pepsinogen – aktivován kyselostí)
   5. krycí buňky – produkují kyselinu chlorovodíkovou (HCl)
   6. endokrinní buňky – serotonin
3. Žlázy pylorické – tubulózní, často větvené a stočené, kratší než žlázy fundu a těla žaludku, produkují hlen – podobný hlenu žláz při kardii, obsahuje lysozym, mezi exokrinní buňky žlázy vtroušeny G-buňky – endokrinní buňky, produkují gastrin (uvolňování kyseliny ve žlázách fundu a těla)

Podslizniční vazivo

Podsliznicové vazivo je řídké a umožňuje posouvání sliznice při změnách náplně a pohybech žaludku. Obsahuje sítě cév a nervové pleteně.

 Svalovina žaludku

Svalovina žaludku svým napětím udržuje tvar žaludku. Mezi její další funkce patří peristolická a peristaltická činnost. Peristolická činnost je napětí stěn a jejich přitištění k obsahu žaludku, zatímco peristaltická činnost vytváří prstencovité kontrakce žaludku (jako vlna postupují po žaludku od kardie k pyloru a posunují obsah žaludku). Svalovina žaludku má tři vrstvy:

1. stratum circulare – nejmohutnější, sílí od pars digestoria do pars egestoria, nejsilnější v pyloru, kde tvoří: musculus sphincter pylori – dvě vedle sebe uložená prstenčitá ztluštění, spojených vzájemně na straně curvatura minor
2. stratum longitudinale – v pars digestoria zesíleno podél obou kurvatur v pruhy : taenia curvaturae majoris et minoris, v pars egestoria tvoří souvislý plášť
3. fibrae obliquae – nejvnitřnější vrstva, snopce přiléhající k submukóze, jdou od kardie šikmo ke curvatura major

Serózní povlak žaludku

Serózní povlak žaludku tvoří pobřišnice.

Funkce žaludku

Funkce žaludku je:

• Mechanická: zpracovává stěnami žaludku potravu
• Chemická: působení enzymů - např. pepsin štěpí bílkoviny a lipáza štěpí tuky. Sacharidy se v žaludku neštěpí, protože jsou částečně rozštěpeny ptyalinem v ústech.

Produkce žaludeční šťávy: 1,5-2 litry denně (záleží na množství a složení potravy). Složení šťávy: voda, enzymy, chymozin u dětí, chlorovodík, pepsin, gastrin, mucin.

Žaludek přežvýkavců

U přežvýkavých živočichů se vlastní žaludek, jenž navazuje na předžaludky označuje jako slez (latinsky: abomasum). Stavbou se výrazně neliší od žaludku jiných druhů s jednoduchým žaludkem. U skotu má objem 10–20 litrů, u ovce a kozy 2–3 litry. Sliznice je žláznatá a produkuje pepsin a HCl, tvoří spirální řasy.

Má hruškovitý tvar. Sliznice produkuje žaludeční šťávy, které obsahují trávicí enzymypepsin, chymosin, žaludeční lipázu a HCl.

Nejčastějším onemocněním, které se vyskytuje specificky u skotu, je tzv. dislokace, nebo-li přemístění slezu. Většinou dochází k přemístění slezu z pravé strany na levou. Existuje i možnost dislokace slezu vpravo, kdy se slez přesouvá směrem do zadních partií břišní dutiny. Někdy je tento posun spojen s přetočení, tzv. dislokace vpravo s torzí, části slezu okolo vlastní osy (vpravo i vlevo). Existuje celá řada technik léčby těchto stavů. Většinou se provádí chirurgické řešení nebo tzv. kolíčkování. Novinkou je pak laparoskopické řešení.

Z dalších onemocnění slezu se vyskytují často vředy.

Onemocnění žaludku

• žaludeční vřed
• překyselení žaludku
• karcinom žaludku